Pavel Rajmic

Narodil jsem se na Slovácku, v kraji folklóru. Můj otec je primášem Cimbálové muziky Jaroslava Čecha a můj strýc v ní zpívá a hraje na violu. Lidové písničky a specifický charakter lidových rytmů se do mě zapsaly hned v raném věku, stejně jako houslové cifrování – tedy primášské zdobení melodie. Už ve třech letech jsem vystupoval s houslema a taťkovou cimbálovou muzikou ve vícegeneračním pořadu československé televize Mladé štěpy. Ovšem prý jsem s nima „hrál“ tak urputně, že mně taťka musel namazat smyčec sádlem místo kalafuny, aby mě nešlo slyšet.

Když jsem měl v šesti nastoupit do hudebky, hrozně jsem chtěl na kytaru. Zpětně ani nevím proč; o rockových hvězdách jsem tehdy neměl ponětí. Otec měl ale jasno, prvorozený syn půjde na housle (nutno přiznat, že pozděj jsem mu za to byl vděčný). Když jsem žadonil o kompromis, že se přece můžu učit na oboje současně, bylo mi vysvětleno, že kytara je s houslema neslučitelná, protože kytara by mi pokazila dohmat (tady si zpětně myslím, že to je blbost).

Zajímavé je, že asi do čtrnácti jsem nejevil o hudbu moc zájem. Doma se moc muziky nepouštělo (tehdy ani nebylo moc na čem) a pokud, tak folklórní elpíčka (pozdější kamarád Tomáš Šenkyřík si ze mě utahuje, že zatímco mu nad postelí visela Iveta Bartošová, já jsem tam měl Samko Dudíka). V  době, kdy se spolužáci ve škole dělili na nesmiřitelné tábory depešáků a metalistů, mně to bylo úplně jedno. Během dětství jsem prošel několika cimbálovými muzikami (např. na hudebce, na gymplu, několik raných let jsem hrál i v Hradišťánku). Důležité bylo, že v těchto cimbálovkách jsem si vyzkoušel jak primášování, tak vedení druhého hlasu i kontrový doprovod. Naučil jsem se díky tomu důležité partie z harmonie. S cimbálovkami jsem si užil taky spoustu zahraničních zájezdů i nějaké to účinkování v televizi. Díky všem učitelům a vedoucím souborů!

Zlom v nasávání hudby přišel v únoru 1994, kdy začala vysílat TV Nova, po období komunismu to byla první komerční stanice. Hned zkraje zařadili do vysílání koncert Eric Clapton Unplugged, na jehož poslední písničku jsem úplně náhodou narazil když jsem kdysi přišel domů ze školy. Ptal jsem se všech kolem – nikdo to jméno neznal! Strašně tehdy u mě stoupl strýc, učitel na gymnáziu, když na můj dotaz vytáhl cédéčko z jeho školní diskotéky. Eric Clapton Unplugged jsem si překopíroval na kazetu a sjížděl dvakrát denně několik měsíců. (Dodnes znám z Unplugged každou notu.) Byl to pro mě taky impulz učit se hrát na kytaru; kamarád Jirka Rohel mi díky kontaktům v zahraničí sehnal oficiální tabulatury (tehdy to byl zázrak) a já jsem se začal učit víceméně rovnou na Claptonovi. Nešlo to hladce, nicméně po pár měsících jsem celkem uměl několik jeho partů.

Když jsem se vynořil z období, kdy jsem nic jiného než Claptona neposlouchal, začal jsem vyhledávat další umělce; tehdy mě ovlivnili hlavně staří Genesis, Guns’n’Roses a Pink Floyd. Taky si vzpomínám na debut Sheryl Crow, který mě na nějakou dobu pohltil. Floyďácká písnička Comfortably Numb mě uhranula tak, že jsem chtěl přijít na to, jak vlastně funguje – přepis nahrávky do partitury byla moje první zkušenost a velká škola směrem k orchestraci a aranžování. Psaní not mě bavilo a brzo jsem napsal (tehdy už s pomocí počítače) pár netypických aranží pro cimbálovku: například westernovou Sedm statečných nebo jazzovou Satin Doll.

Někdy od druháku na gymplu už jsem hudbu hltal, kde se dalo. Bavilo mě všechno – hrál jsem v country&bluegrassové skupině Telegraf, jezdil jsem na jazzové dílny ve Frýdlantě a poslouchal Stéphane Grapelliho, propadl jsem houslovým koncertům Mendelssohna či Čajkovského… V roce 1997 jsem se připojil ke skupině Cymbelín, což byl tehdy už rozjetý projekt Tomáše Šenkyříka a Kristýny Rohelové, ale celorepublikově jsme zčeřili folkové vody až vydáním prvního oficiálního alba. Druhé album přišlo po dvou letech v roce 2001 a poslední pak již v sestavě s bicíma v roce 2005. To už jsem střídal baskytaru s houslema. Díky Cymbelínu jsem se naučil hodně hudebně, ale taky esteticky, aranžérsky. Natáčení demáčů i cédéček mě ale fascinovalo taky technicky – zajímalo mě, jak je možné lapit zvuk do počítače, jak funguje mixáž, co jsou hudební efekty a podobně. Zakrátko jsem objevil, že je to všechno jenom převlečená matematika, a proto dávalo smysl tuto oblast zkoumat v rámci doktorátu na VUT, konkrétně v oboru tzv. zpracování signálů. Od roku 2001 působím pedagogicky a vědecky na Vysokém učení technickém v Brně a nejvíc se zabývám právě audio signály, čímž jsem spojil můj talent analytického myšlení s největším koníčkem, hudbou.

Pak přišlo období dětí a rodinných starostí, které trvalo asi deset let. V té době jsem už opustil moji dlouholetou cimbálovku Dolina ze Starého Města, a hrál jsem jenom příležitostně, různé žánry a různé nástroje, podle toho kde kdo potřeboval výpomoc. Jak děti rostly a uměly víc a víc na svoje hudební nástroje, snažil jsem se je zapojit do rodinné kapely. Během této doby „hudebního klidu“ se u mě objevila velká touha umět hrát na kontrabas, fascinoval mě svým zvukem. Říkal jsem si, že se třeba někdy naskytne příležitost – málokdo si jen tak domů pořídí ve středním věku „skříň“ za desítky tisíc korun a začne disciplinovaně cvičit. V roce 2018 se ozval můj bývalý spoluhráč z Hradišťánku, Michal Kristýnek, že shání nového kontrabasáka do postfolkové kapely Ponk, která v té době už měla Anděla za první album. Michala jsem sice od dětství neviděl, ale s ním i s cimbalistou Edou Tomaštíkem jsme navazovali na naše folkórní kořeny, tak šla spolupráce dobře. Michal s Edou jsou všestranní muzikanti, kteří vědomě vystupovali ze škatulky ortodoxního folklóru; moc jsem se od nich naučil a pojezdili jsme za tři roky koncerty po celé republice. No a ten kontrabas jsem si kvůli Ponku samozřejmě musel koupit a naučit se na něj – happy end :)

V roce 2018 jsem se taky vrátil k psaní not a aranží; to jsem totiž převzal hudební vedení dětské scholy ve farnosti Kuřim. Nejprve jsem psal jednoduché dvojhlasy a akordové značky, ale každou další skladbou jsem testoval víc a víc schopnosti svých svěřenců, až jsme se po pár letech dostali k poměrně propracovaným originálním instrumentacím křesťanských písní. Scholu jsem opustil v roce 2025, ale podobný žánr občas aranžuju dál, ve větším měřítku pro šedesátihlavou Scholu brněnské mládeže.

Někdy od roku 2022, kdy už děti nevyžadovaly tolik pozornosti, jsem se mohl hudbě věnovat zas o něco víc. Dělal jsem několik projektů s Tomášem Šenkyříkem (díky kterému jsem přičichl k ambientní hudbě a měl jsem možnost instrumentovat pro Brno Contemporary Orchestra). Čas od času jsem natáčel housle a basu pro několik projektů Martina Kyšperského. Natáčel a hostoval jsem s Evoletem nebo s Prune. Na jaře 2024 jsem se hecnul a s hodnocením „A“ absolvoval kurz Arranging for woodwinds and strings na věhlasné Berklee College of Music.

Na závěr by se slušelo napsat, že i ve starším věku jsem byl pod vlivem několika hudebních osobností, ačkoliv jsem hodně náročný a vybíravý. Mezi české hudebníky, které uctívám, patří třeba Vlasta Redl. Ze zahraničních zase ujíždím na Jaco Pastoriovi a jeho nenapodobitelném baskytarovém „jazyku“. Ale absolutně největší bouři v mém hudebním světě vyvolal nespoutaný Jacob Collier. Jeho hudební jazyk je tak květnatý, jak jsem si nikdy ani nedovolil snít. Moje odvaha v hudbě je zlomkem toho, co si dovolí zkusit on. V neposlední řadě, hraje mistrně na několik nástrojů. Jak trefně glosoval můj kamarád při rozhovoru o něm: „Jacob je o dvadsať rokov mladší než ty, ale je sto rokov pred tebou hudobně“! Nepodlehl jsem ale depresi. Jacob mně zůstává velkou inspirací a v jeho duchu jsem se pokusil v roce 2024 zpracovat píseň Jdi hlouběji.